“Všechno zlé je pro něco dobré” aneb snažím se stále myslet pozitivně..

Sedím doma ve svém oblíbeném křesle, nohy nahoře, kochám se přírodou, mám chvilku pro sebe, malá spí v kočárku, v chůvičce slyším jen cvrkot ptáčků, starší dcerka je ve školce, nesmírně si tuto chvilku užívám. Taky to tak máte?

Není to samozřejmostí! A proto si jí moc vážím.

S první dcerkou jsem TO totiž nezažila, hodně jsem pracovala, nevěděla jsem kam dřív skočit, jen usnula, sedla jsme k počítači a intezivně pracovala, do toho jsem během dne řešila plno telefonátů a večer opět usedala k počítači.

Na jednu stranu jsem z toho byla unavená, na druhou stranu mě nabíjel rozvíjející se bussines. Občas se dostavily výčitky, jestli malou nezanedbávám, že bych se jí měla více věnovat, ale pak jsem se zase zklidnila, že se jí věnuji jak jen to jde, neustále něco společně podnikáme a jako dítě postrádající péči maminky zrovna nevypadala.. 🙂

Avšak u druhé dcerky jsem si chtěla užít více klidu a méně nervů, ona to zřejmě vycítila a už od druhého měsíce v těhotenství mi dávala hodně zabrat, zklidnila mě úplně. Prvních pár měsíců jsem nemohla ani vylézt z postele, i když jsem později fungovala, bylo mi zle až do osmého měsíce, pak mi lékařka předepsala Controloc – skvělý prášek na pálení žáhy a srovnání žaludku a poslední měsíc jsem si konečně užila.. 🙂

Malá se narodila v listopadu, v práci bylo rušno, prodej first momentů byl v plném proudu a já stále pracovala.. i když jsem přijala další výpomoc, cestovatelský boom byl stále na vzestupu a nestíhaly jsme…

Malá byla naštěstí zlatá, hodně spala a když nespala, ležela v košíku a pozorovala svět.. (mimochodem to s první dcerkou neznám:)

Ale můj klid na mateřské byl stále v nedohlednu…

.. a pak přišel covid :))

Nyní je to rok a pár dní, co jsem začala v práci pociťovat nervozitu z neznámého viru řádícího v Číně a Itálii. Začátkem března začínaly u nás v kraji jarní prázdniny a my měli prodaných obzvláště hodně zájezdů do Itálie na lyže.

Řeknu Vám, začátkem března se u nás rozpoutalo doslova covidové peklo, neřešily jsem nic jiného, co bude, jak to bude, nikdo nic neveděl, my byly s kolegyní od rána do noci na telefonu a řešily jsme dokola stále to stejné – co bude s naším zájezdem? Můžeme cestovat? My máme strach a nechceme cestovat. Jaké budou storno podmínky? Pro všechny to bylo nové a nikdo neměl tušení co bude.

Radila jsme všem jen, ať počkají, že se to vše situací vyřeší samo a radím jim to ve finále dodnes. Kdo si počká, ten se dočká! Staré přísloví, ale aktuálně nejvíce využívané.. 🙁

Cestování miluji a musím říct, že v tomto směru v době covidové opravdu trpím..

Když se v březnu uzavřely hranice, chystali jsme se akorát do Itálie na každoroční lyžovačku, s ní jsme se se slzami v očích rozloučili a těšili se na náš první výlet k moři ve čtyřech do Dominikánské republiky v dubnu. I s tím jsme se museli rozloučit :(, v průběhu roku jsem jen postupně škrtala ve svém diáři mé cestovatelské plány a modlila se, aby už bylo vše co nejdříve za námi a mohli bychom zase vyrazit na naše cesty.

Upřímně?

Na jaře jsem neměla strach z nákazy, ale naprosto mě paralyzoval fakt, že nemohu cestovat, že mi někdo jen tak z ničeho nic sebral tu volnost pohybu, možnost poznávání nových zemí a navíc ještě ke všemu můj hlavní zdroj obživy..

Nyní s odstupem času si uvědomuji jak jsem brala cestování opravdu automaticky, díky mé práci jsme během jednoho roku stihla navštívit Maledivy, Dubaj, Zanzibar, Rakousko a Turecko.

Do toho jsme ten stejný rok byli s rodinou na dovolené na Mauriciu a lyžovat v Itálii a strávili společně nespočet prodloužených víkendů po Čechách.

Právě, když jsme byli s rodinou na Mauriciu, napadla mě myšlenka, napsat blog a ukázat ostatním jak snadné je s dětmi cestovat, jak si společně co nejvíce užít např. 16dní na Mauriciu, spát na více místech a poznat toho z ostrova co nejvíce a přitom vše v klidu a v pohodě..

Po návratu jsem samozřejmě nic nenapsala, protože v práci bylo práce až nad hlavu, stejně tak další rok, kdy jsme strávili 3 týdny putováním po jižním Thajsku, stejné myšlenky o psaní blogu a nic… 🙁

A tak je tu covid, už rok, a já mu na jednu stranu vlastně děkuji.. 🙂 úsměvné, že?

Bussines je úplně v háji, co si budeme povídat. To, co jsem 10 let budovala a bylo skvěle rozjeté, mohu ze dne na den zavřít.. 🙁

Bojujeme, jen díky našim skvělým věrným klientům a finanční rezervě, ale já mám spoustu času na děti, konečně poznávám tu pravou rodičovskou a navíc jsem se odhodlala na psaní blogu..

Tak doufám, že se Vám budou moje příspěvky líbit a že vám pomohou nejen při cestách s dětmi..

PS: Samozřejmě mě covid neskutečně štve :), všechna ta omezení, svět vzhůru nohama, nic nefunguje tak jak má.. ale chtěla jsem tímto příspěvkem ukázat, že se stále snažím myslet pozitivně, nehroutit se z toho, co teď kolem nás je, a užívat života s rodinou!